Východočeská dupárna o 20ti kouscích

Nedávno přišla na trénink Martina, vášnivá milovnice kol, která se rozhodla okusit i něco jiného - kruhové tréninky. S klienty si hodně povídám a tak Martina přichází se svou výzvou pro letiošek VKVC - bike. Nebyla bych to já, když bych hned neposkočila: “To jedu taky!”.

VKVC je zkratka pro Vrchařskou korunu Východních Čech. Vybrat si můžeš i jiné vršky jako například i středočeské apod. Když jsem ale doma otevřela seznam míst, která si mám vyšlápnout, pocítila jsem lehké zapálení v pedálech. “Tak tohle bude sakra jízda!”. Nedávno jsem si pořídila nového Speciallized do lesa, ale že spolu letos okusíme tolik bláta, co mě čekalo hned druhou vyjížďku, jsem ani ve snu nedoufala.

Na VKVC je super, že deadline je na konci listopadu. Já si dala cíl, do konce července nejdéle. Podmínky jsou jasné - vyjet a vrátit se vždy do místa bydliště. Záleží jen na Tobě, kolik vrcholků ten den ujedeš.

Hned první vyjížďku jsem si dala jen dva malé bonbónky - rozhlednu Báru (kterou mám skoro za domem) a zříceninu Rabštejnek. I tak to bylo letmých 30 km kopcem a lesem. Druhý den, se počasí zatáhlo, ale já večer usínala s mapou v ruce a plánem pokořit Košumberk s Jahůdkou. Tenhle trip byl doslova lahůdka.

Od operace se mám vyhýbat sportování v chladných prostředích, ale po cestě tam jsem se brodila polem s vysokou trávou, abych se zdokumentovala u slavné Jahůdky. Vzala jsem to polem (bylo přeci jen po dešti), ale spíš to bylo nepolem, chvílemi i lesem.... Kromě vzhledu - kdy jsem vypadala, že mě nějaký auto asi sestřelilo do bláta, jsem byla na kost mokrá, ale valila to dál. Na Košumberk to bylo už jen 4 km. Jenže... Od Jahůdky už jsem na hrad Košumberk jela jak z filmu Obecná škola a v jedný ruce mi chyběl štrůdl, v druhý jablko. Bahno lítalo snad i na všechny kolem, co mě míjeli autem. Při cestě do kopce jsem ani nepociťovala zimu, až jsem se z toho vyfotila u špatnýho vrcholku. Naštěstí tam byl pán, který se mě optal: “A u Hradu Košumberk jste viděla ty kozy?”. “U hradu?!” “No přeci u hradu, nahoře na kopci...”, no a jelo se dál :)

Kozy tam samozřejmě byly... Ale krom toho tam už i fučelo. Proto jsem to celkem rychle otočila a svištěla domů. Po cestě jsem parádně promrzla a pro mé štěstí fučel i protivítr.

Před barákem mě ani maminky přítel nepoznal a po otevření dveří Elča zalezla pod stůl. Vše jsem pochopila až při pohledu do zrcadla, kdy jsem se vrátila jak černoška :)

3. den přišel Honza že se lehce projedem. Tak jsem hned zalistovala v mapě... Vzali jsme to zlehka, ale když se nám podařilo pokořit po 20 km krásné stoupáky a Oboru, dojeli jsme k plotu a zákazu vjezdu. Google hlásil sjet (i na bobech by to byla vražda) a znovu 3 km do kopce. Tohle se přiznám, že jsem přes bolest v koleni odpískala...Takže si to střihnu v nejbližších dnech znovu, jen z druhé strany.