Vojta náš nový kamarád

Publikováno 09.12.2018  |  Matka v běhu

Po včerejším postu na instagramu, mi chodí hodně zpráv, jestli doma cvičíme vojtovku. Ano, a i když mi píše hodně maminek o utrpení, napíšu vám k tomu pár řádků.

Pamatujete si na rohlíky, které jsme si kupovali jako děti? Rohlíky posypané makem do písmenka C? Přesně tak na svět přijde veliká část dětí (do C, ne s makem). Do určitého období je to u miminek normální, vzhledem k tomu, jak byla uložena v bříšku, ale po čase by se měla narovnat. Naše Emča si ve slavném Céčku začala libovat. A věty typu: z toho vyroste! Ještě má čas! apod,  jsou bohužel opravdu mimo. NEVYROSTE. Chtěl by někdo chodit v dospělosti s hlavou na stranu a skoliózou, kterou poznáte přes celý Václavák?!

Nejdůležitější z hlediska vývoje je 1. rok života miminka. Emča brzo oslaví 4 měsíce, už ušla kus cesty, ale zatím se slavným “céčkem”. Na špatné postavení si děti nabalují špatné pohybové vzorce a nedostatky a bolesti se bohužel projevují často až v dospělosti.

Jako trenérka jsem se setkala s mnoha klienty, které bych spíš nazvala jako pacienty. A díky kurzům u doc. Koláře jsme jen otevřela oči, jak by správný vývoj miminka měl vypadat.

Odhalení

Každý rodič je hrdý na novou dovednost malého rošťáka, ať už je to cinknutí do hračky, uchopení, pasení koníčků apod. Ne že bych na ni hledala chyby, ale když Emička pásla viděla jsem na ni, že nemá ideálně postavená ramínka a ručičky, jaká jsem chtěla u svých klientů. Vrtalo mi to hlavou, protože miminko by dospělému mělo jít příkladem. Jejich vývojové polohy (pokud vše probíhá jak má) by měly být pro všechny vzorem. Potom mě zarazilo bříško, které moje mamka nazvala “napapané”. Ale opravdu to není napapané, ale povolené. Těžko s ní budu posilovat břišáky na opakování nebo vydrž a fandit ji pod hrazdičkou, ať ještě mákne. Poslední co nám doma vrtalo bylo, proč pláče, když ji nosíme nalevo. “Asi to nemá ráda”, říkali jsme si. Ale i tohle se vším souviselo. Všechno tohle vzniklo úklonem a přetížením hlavičky do strany.

A tak jsem ji vzala, ať se mi na ni koukne někdo povolanější, fyzoterapeutce se specializací na miminka. Predilekce (céčko a hlava stranou) byly diagnostikovány snad ve dveřích, zbytek se odhalil hned potom. “Tahle holčička je na zacvičení.” Při porodu měla na krku modřinku, říkali jsme si doma, že je to od tlaku pupeční šňůry, ale on to byl hematom - vylitá krev po natrženém svalu, po kterém zbyl spasmus (jizva) na jednom ze svalů na krku, což céčko jen umocnilo. “Tohle všechno jde zacvičit, když na to nevlítneme teď, bude to skolióza jak Brno ."

Po tuhle větu jsem o Vojtovi jen slyšela a koukla na 1 video na youtube. Přišlo mi to dost morbidní a po chvíli jsem to vypínala. I v reklamě na českou spořitelnu s Vojtou dítě neskutečně pláče. Ale ony takhle opravdu pláčou všechny.

Cvičení

Chce to krunýř jako želva ninja. Snad poprvé, co máme Emču, jsem brečela a nebyly to slzy radosti. Cvičíme pár dní a ještě jich máme dost před sebou, ale beru to tak, že asi chtěla abych z toho trénování nevypadla. Cvičíme 3 - 4 denně. Sousedi nás asi milujou, ale já mám doma malýho cvičícího olympionika, který má svůj fun klub (zatím ho tvoří jen máma, táta a babička). V každý poloze ji fandíme: “Jedu, jedu, jedu.” “Už tam budeš, tak vydrž.” “ 3, 2, 1 aaaaa je to.” a největší odměnou je, když skončíme, povolíme a začne se vždycky smát.

Některé děti cvičí třeba jen měsíc, jiné dokud z ordinace “neodejdou”, protože s každým novým pohybovým vzorem (lezení, chůze,...) se ukáže nějaká chybička, ale my si doma řekli, že jednou nám za to poděkuje.