Trenér a motivace/demotivace

Publikováno 11.07.2015  |  Nikola radí/zkouší

To, proč jsme napsala tento článek není ani tak moc vlastní iniciativa, jako lidi, komentáře a zprávy.

Když se v pondělí spustil nový projekt Nikita běží o život, kde je hlavním smyslem namotivovat lidi ke sportu, závodům a prostě jim ukázat, jak na to a vyvrátit pár mýtů, přišla mi ráno od mamky i zpráva: Všech nejlepší. Od jistého okamžiku je to den mých druhých narozenin, kdy jsem se podruhé v životě narodila.

V pondělí to bylo 8 let, které mě během jediného měsíce posunuly o 10let dopředu a já sakra rychle dospěla. Den, kdy jsem si hrábla na samotné dno… Tenhle příběh klientům na tréninku nevyprávím, snažím se je motivovat, ale některé zprávy, které mi teď chodí mě zaráží (ale neuráží).

Před 8 lety, když jsem v plné formě měla nastoupit na tělák, jsem skončila na celé prázdniny v nemocnici a z kostní dřeně mi diagnostikovali neznámý moribundus. Nebudu se tu rozepisovat o podrobnostech, ale ortel zněl jasně: už nikdy žádný sport, vy se nerozeběhne ani na autobus, od teď se všechno mění. Popravdě jsem neměla ani na výběr, protože jakákoliv aktivita mi čím dál více ubližovala… Týden jsem ani nemluvila a vše ztrácelo smysl. Ale! Přes svou paličatost jsem na školu stejně nastoupila, se stopkou bez sportu a příslibu, že nebudu blbnout a hlavně cvičit. Musela jsem to aspoň zkusit. Jenže je to jako když vám někdo vezme vzduch který dýcháte…. Netrvalo dlouho a já natajňačku stejně zkoušela, co vydržím. Výsledek? Stav a hodnoty se jen zlepšovaly.

 

Možná jsem jedna z mála co s tím sportuje, ale o to víc si vážím každého vyběhnutí. Vím, že už nic nepojedu na 100% a na tréninku si nemůžu sáhnout na samé dno, progres se proto v určitě fázi zastavil, ale i přesto si toho cením. Zatím, co ostatní se na závodech honí za medailemi, občas i podvádí, aby se mohli vytasit se super časem, já si to užívám. Pro mě nejcennější medaili doma už dávno mám - život se sportem samotným. Tu už jen tak žádná nepřebije. Slovo čas má pro mě jinou hodnotu.

Myslím, že trenér nemusí být zásadně olympionik, aby dokázal namotivovat a poradit těm, kteří si přijdou pro radu. I bez zlata z Nagana dosahujeme na tréninku výsledků a výkonů…

Rozhodně tu nestojím o komentáře lítosti, ta mi nepomohla ani tenkrát, ani dneska… Jen o zamyšlení, než něco někam nebo někomu napíšete. Sáhnout si do vlastního svědomí. Není čas jako čas a každá záře je pomíjivá.