Tam, kde slova nestačí
Publikováno 11.09.2016 | Závody
Letos jsem si vytyčila cíl - získat titul RunCzech Star, kterému jsem doposud obětovala vše. Ale co když i přes ty oběti zradí vlastní tělo?
Znáš ten pocit, kdy už cítíš, že jedeš na doraz? Přesně s tím jsem v úterý vybíhala na svůj poslední těžký trénink závodní sezóny, která má končit půlmartatonem v Ústí. Před sebou jsem měla Birell Grand Prix - 10 km a půlku v Ústí. Dvě tratě, kde měly padnout 2 rekordy.
Měly, je čas minulý
Ano, měly. Místo toho jsem ještě na tréninku padla já. V úterý večer byl v nemocnici vyřčen ortel: Jak byste chtěla v sobotu běžet, když jste sem ani nedošla! Prostě se s smiřte s tím, že jste doběhala. Na jaře se určitě zase něco poběží! Tady máte na 6 týdnů berle a absolutní klid. Nashledanou. Další!
Pro řadu lidí bylo nepochopitelné rozhodnutí v sobotu běžet. Mé největší díky patří Hance, která se mnou (spíš na mě) makala každý den a doslova mě postavila na nohy. Bylo mi jasné, že na rekordy je sezóna 2017, ale vzdát to bez boje?
Moje naprosto první desítka v životě padla s RWTTC a tak padlo rozhodnutí, dám to s dětmi na vozíčku.
Každý je vítěz
Na závod se mnou vyráží i Elča, která celý týden nechápe, proč neběháme a procházky nejsou dál než před barák. Po 5 minutách, kdy se scházíme s lidmi z RWTTC a rodinami s dětmi se rozzáří úsměvy - Vargovi! Terezka z Noci na pomoc, a mě dochází, že tohle bude víc než jen 10 km večerní Prahou! Rozdělujeme se do týmů a my máme s Terkou jasno, běžím s ní. Za chvíli se k nám přidává Bětka a hlásíme se o muže do týmu. Grafik Petr, neváhá. Tohle bude boží, směje se Terka. Přes léto jsem neběhala, půjdeme volně, hlásí Bětka. Neboj, nejsem v nejlepší formě, usmívám se. Petr přikyvuje (zatím).
Na start nastupujeme společně, vozíček vedle vozíčku. Kdo nezažil nepochopí, ale v tu chvíli Ti dojde, že tady je vítěz každý. Děti jásají a my rozjíždíme kolečka vzhůru Prahou!
První kilometr byl boj. Napadá mě i myšlenka, že si snad sednu k Terče. Ale jak to přišlo tak to odešlo. Bětka nás začíná prosit ať neženeme, ale já vím, že je to jen otázka času, kdy mě zradí vlastní noha. Petr, jako by ve svém slovníku ani pojem zvolni neměl a běží dál. Ožíváme společně všichni. Nezvolňujeme, Bětka najednou přidává. Běžíš krásně, povzbuzuji lidi, Ještě 4 km! Ale vozíček nalevo. Terka mává a užívá si to. Běžci si s ní plácají.
Sejdeme se všichni u cíle a proběhneme společně, domlouváme se s ostatními vozičky na poslední občerstvovačce, ale přichází tuhnutí. I přes vedro mě začíná mrazit a já prosím vlastní tělo, ať ještě chvíli vydrží. 500 m do cíle. Počkáme na zbytek, po 5 minutách zjišťujeme, že nikde nikdo, asi už jsou v cíli, a tak běžíme dál.
I když bych měla použít všechna písmena abedcedy, nikdy nepopíši ten pocit, když vidíte Terču pokřikující: To je úžasný!, které se o chvíli později houpe placka na krku.
Odměnou za vše už je jen vyskakující Elča v cíli a pocit absolutního sebepřekonání. Za námi odbíhají ostatní skupiny. Přes nával euforie jsme je předběhli, ale to už je jen banalitou mezi všemi emocemi.
Ráno po
Ano, zbývá mi už jen poslední dílek do skládačky v cestě za titulem. Půlmaraton Ústí. Je ráno po závodě a už teď vím, že to bude boj, ale co by to bylo za boj bez bojovníků!
