Sociální sítě jako drtiče dnešních maminek
Publikováno 23.04.2019 | Matka v běhu
Nedávno mě možná až zabolela jedna hezká zpráva: “Stíháte toho tolik, až si připadám nemožná.” Mám teď chvíli čas, je 17:00 a Emička usnula. Přesně vím, co se bude dít v noci a tak vám tu “dokonalost” trošku představím.
Někdy mě až děsí, co všechno internet dokáže a jaké iluze vyčaruje. Jednou mi jeden kluk řekl, že FB a instagram je něco jako pokojíček, který si zdobíme obrázky a nikdo tam nechce mít jen tak něco nepovedeného nebo kousek, který by zohavil jeho zeď. Kus pravdy na tom bude. On nezdobil, FB neměl…
Víte, jsem perfekcionalista a za tím vším se na začátku skrýval neskutečný vnitřní boj. Když jsme byli s Michalem sami dva, všechno se dalo naplánovat, ale teď? Všechno plánuje slečna Ema. Bylo pro mě docela těžké přijmout tenhle fakt a nějaký ten týden jsem vedla vnitřní boj. Pořád jsem si ale jela to svoje a Ema to dovolovala. V 6tinedělí jsem zařídila kompletně celou sezonu 360tky, doladila vydání knížky Postav si svou postavu, užívala si procházek a prvních dní jako rodina, občas přišli lidi na konzultaci tanity apod.. Vždycky jsme měli doma uklizeno a přiznám barvu, ten kdo u nás doma ovládá kuchyň nejsem já. Mě baví leda tak pečení. Nikdy jsem v té době nebyla unavená. Pořád jsem ale všechno chtěla dělat sama, přišlo mi hloupé poprosit o pomoc.
Ale najednou přišly nedávno chvíle, kdy jsem doslova ryla h*bou a nemohla. Ráno jsem se probudila a vytočilo mě jen to, že Michal mohl spát o hodinu dýl a já už hodinu lítala kolem Emči. Na lince byl jeho hrneček od včera, který nevím proč nebyl v myčce, když se stačilo jen ohnout. Ovladač ležel na gauči místo na stole. apod.
Na podzim přišel pro nás jeden zásadní moment, který vyvrcholil vojtovkou a já hodila všechny důležitosti světa za hlavu. Možná nás to mělo něco naučit, otevřít oči a ukázat, že tímhle tempem šťastní moc nebudeme. Aspoň ten ovladač mě tolik nerozčiluje (hrnky mě dráždí dodnes).
S ukončeným 5. měsícem přestala Emička spát celou noc a sil najednou ubývalo. Nebojte, aspoň někoho potěším, zatím to nemá šťastný konec, nespí dodnes, ale nestěžuji si. Spíš to beru s humorem a snažím si užívat každou vteřinu, kdy je vzhůru. Ema vstává nejpozději v 5:00, denně. To by ještě ani tak nebylo zlý, kdyby se nebudila cca 6 - 10 za noc na kojení (rekord je 15krát). Občas, aby se neřeklo, se ve 2 ráno probudí a prostě si chce nějakou tu hoďku pohrát.
Někdo nade mnou láme hůl, že ji nechám, jiný chápe a rozumí. Myslím, že tady žádná rada není zlatá. Prostě se zžíváme. Nechci rozhodně politování, my se doma taky nelitujeme… Spíš se smějeme, že jsme dali další noc a ještě žijeme :)
Napíšu vám to sem moc ráda. Nebojte, nejsem stroj, taky nemůžu... Ale nepřišlo mi moc povzbudivé, dávat sem ráno jako hlavní post kávovar. Ale co víc?! Najednou ze všech těch aktivit nejde vystoupit. Je to jako rozjetý vlak.
Emy super spánek nás naučil jedno. Přesně přišly ty okamžiky, kdy mi Michalovo přebalování přijde dokonalé. Na jeho pobídku: “jdi si na chvíli lehnout” už se hned nečertím, ale s pokorou ji přijímám, protože nikdy nevím, jaké překvápko přinese další noc. Začali jsme si doma dokonce i víc povídat a to konkrétně o pocitech… Jooo, není to jen tak.
Těhle pár řádků jsem psala na 2krát. Nakonec jsem to dopsala v ráno 9:15 (běžně vše napíšu hned, druhý den může být jiné rozpoložení a pak hodně věcí přepisuju). A dnešní noční bilance? Hrála si jen od 22:30 - 1:00...a v 5 jsme měli "Dobré ráno".
Tak takhle vypadá náš ideál. (Nebojte, uklizeno máme ale pořád, běžecký kurz jsem nezrušila, 360tka je v plném proudu, mamky s kočárkama cvičí jak o život a Ema s úsměvem objevuje každý den. Jen ten kávovar jede na plný otáčky). Vše ale dělám tak, abych jednou nelitovala, že mi kousek Emičky pokroku proklouzl mezi prsty.