Ráno, kdy k tomu víc než hrálo

Publikováno 08.02.2016  |  Cesta za snem - MARATON

Po čtvrtečním tréninku s Michaelem Dobiášem si s sebou domu nesu kromě milionu pocitů a batohu únavy i pár úkolů. A protože nechci zahálet a všechno musím vyzkoušet hned, padlo rozhodnutí, dát si o víkendu půlmaraton.

Sobotní ráno k tomu doslova nahrávalo. Ráno jsem vstala, jako obvykle si udělala banánové palačinky, a za chvíli vyrazila. Občerstvovačky jsem měla vyřešené pásem Camelbag, do kapsičky už jsem jen přidala jeden USN gel a pro jistotu opencard (přeci jen nevím, kam mě nohy donesou). Běželo se příjemně, i když ze začátku jsem s pásem trošku bojovala, nakonec se ale podvolil a po prvním kilometru jsme byly doslova sehraná dvojka. Nohy mě nesly a já si představovala kudy poběžím. S Michaelem jsme byli na Letné a já najednou zatoužila mít ranní fotku na počest běhu od kyvadla. Možná to byla chyba, která mi zkreslila výsledek, ale stálo to za to.

Podél Rokytky, přes Podvinný mlýn jsem běžela na Palmovku, kde jsem se mohla napojit na část trasy z pražského půlmaratonu a zavzpomínat na tehdejší krizi (“čeká mě i dneska?” honilo se mi hlavou). Podél Vltavy potkávám řadu běžců. Usmívám se, máváme si a já pokořuji prvních 7km pořád v novém supr tempu 5:20/5:25. “To není možný, že by frekvence a zkrácení kroku měla vliv na tempo přeci”. Ale bylo to tak. Jenže ke kyvadlu je to do kopce a tak to beru přes pruťák u EXPA a kochám se Prahou ze shora. Jedna fotka a můžu pokračovat.


Schody od kyvadla mi zhoršují čas a začíná mě mrzet, že reálně nebudu vědět, jak bych to dneska dala. Když běžím kolem Úřadu vlády ČR na Malostranské náměstí začínají se vztyčovat záterasy a najednou cesta patří jen mně. Všude kolem policie a vojáci. Nabírám na rychlosti a vlastním tunelem si to běžím dál. Ale pak to příjde, centrum - Karlův most a Kampa. Další zpomalení v mém běhu. Koukám před sebe a na druhé straně břehu vidím trhy na Náplavce. Poprvé v životě dobíhám z domu až na železniční most a vím, že tím zdaleka nekončím. Koukám na hodinky a oproti Ústí, kde padl můj nejrychlejší půlmaraton, mám hezkou 2minutovou rezervu. Máme tu další zpomalení na mostě a pak už jen betonová podolská rovinka kolem Žluťáků. Na inline stezce to otáčím a vyrážím zpět. Cíl bude na zastávce Albertov. Přibližuji se ji každým krokem. Příjemně se mi dýchá, ale skvěle běží. Nechápu. Žádná krize, jen kmitání nohou jak na horkých bramborách, jak radil Micahel. 21,2 km a 1:57:00 . Zastavuji hodinky a přecházím do chůze.

Na tramvaj nečekám a jdu se ještě projít centrem.

“Dneska bych dala i víc” honí se mi hlavou a zároveň se raduju z nového času. Takže otázka pro příště? Bude navýšení 25km? :)