Půlmaraton České Budějovice
Publikováno 07.06.2015 | Cesta za snem
Po Varech, které doslova sedly, se někdy člověk cítí nesmrtelný. Proto mi na první pohled nepřišlo vražedné startovat hned za 14dní v Českých Budějovicích.
Po Varech jsem vše v rámci regenerace poctivě dodržovala, ale překvapení přišlo hned na pátečním výběhu, kde byly těžké nohy. "Nech to sednout a do Budějovic neběhej žádné dálky". Rada nad zlato! Padly tedy pouze intervaly se schody a klasický výklus den před závodem. Jenže pak všichni začali hlásit, že bude nejteplejší den v týdnu! V hlavě mi vyskočil vykřičník: Běh pro paraple podruhé!
Běh pro paraple
Tak přesně tam to začalo. Bylo asi tak 40 stupňů ve stínu a 1000 stupňů na sluníčku. Tenkrát tam byl Honzákáč a bylo to 5 km rozpáleným peklem. Ale v sobotu? Byla jsem tam sama za sebe na celých 21,0975 km, ani ochlup míň. Před startem chodily povzbudvé sms: "Ležíme u vody, tak se na tebe ochladíme." "Nakonec dnes nejedu, běží sebevrazi". Nejlepší byla od pořadatelů:"Kdo se necítí, ať neběží". Uklidňující účinky na mě měl článek od pana Škorpila, kde vedro okomentoval, že pod 2:15 bude každý čas slušný. Ale já přeci běžím na rekord, po Varech musí padnout čas po 2:00:00.
Bez šance
Špatně jsem si to nastavila v hlavě už na startu. Nechala jsem se pohltit vlastním strachem a přemyšlela nad všemi situacemi, které můžou z vedra nastat. Tlukot srdce, výstřel a běželo se. První 4 km byly ve svižném tempu (přepálený start se tomu říká), do 10. km trápení. (Teď to přiznám, padla i ukňouraná zpráva Honzákáčovi. Ale protože je kámoš, tak se mi vysmál, ať nedělám a makám. "To máš za páteční ležení u bazénu."). Pak se ale nohy rozběhly a já už jen odpočítavala poslední kilometry. Lidi kolem padaly jak hrušky a já se brzdila, ať tam neležím s nima hlavně. Na 11. km potkávám holčinu, která pokřikuje:"Musím chvíli běžet v tandemu, nebo to vzdám". "Tak to ani náhodou, dáme to spolu až do konce". Aniž by to věděla, ta motivace, dotáhnout do cíle víc než sebe, mě hnala kupředu. Byla to její první půlka a já poznávala sebe. Stejné krize, stejné stavy jako tenkrát (možné, že v tom je i to kouzlo všech půlmaratonů).
Poslední kilometr
Polední kilometr byl asi ten nejdelší, ale v cíli je každý hrdina. Možná, že nepadly rekordy, ale vnitřní uspokojení bylo naplněno a hrůzy z Paraplete zažehnány. Poučení? Poprvé jsem pochopila, proč lidi běhají v delších kraťasech a tričkách. Pár dní teď přes odřeniny nedám ruce k tělo, ale aspoň vím na čem zamakat do příště!