První výběh jako máma

Publikováno 04.11.2018  |  Matka v běhu

Už se mi klepaly i kecky v kumbálu, jak moc jsem se těšila na to, jak poprvé zase vyběhnu. Své poslední kilometry jsem si střihla někdy na přelomu 6. a 7. měsíce, plus pauza po císaři z toho udělala pěkný absťák. Na žádné poskoky, natož běh, jsem se dlouho necítila. Ale najednou to přišlo samo!

Dbala jsem hlavně na to, abych se cítila komfortně a snad poprvé v životě jsem poslouchala svoje tělo. V pátek Emička “oslavila” 11 týdnů a já si začala pohrávat s myšlenou, že ráno vyběhnu.

Venku mrholilo, což je moje nejoblíbenější a tak jsem ani na chvíli neváhala. Jen co se kočka nadlábla, vyrazila jsem. Nebudu lhát, ale v pátek večer se mi honilo hlavou asi milion otázek, zda ji pak ještě někdy nakojim apod., ale všechno jsem si poctivě vygooglila, prokonzultovala, nechala si poradit a běžela pak s čistým svědomím.

Věděli jste, že

Matky, které běhají mají podle výzkumů většinou více mléka? Protože se během běhu vyplavuje hormon štěstí a radosti (endorfin), který to má za příčinu?

Dokonce ani vrcholové běžkyně nepřestaly běhat, ani závodně, a kojily některé až do 2 let dítěte.

Maminky se k běhu obvykle vracím až kolem 3. měsíce dítěte, kdy přichází spur a s ním pocit, že mají málo mléka a své miminko jako když by najednou nebyly schopny “uživit”. Často to přikládají běhu nebo zátěži, ale bylo to vyvráceno.

Laktát se do mléka dostává minimálně. Málo které maminka si naloží tak, že by domů došla po čtyřech, takže toho se bát nemusíme.

Jaké to bylo

Ještě ve výtahu jsem měla lehké obavy, jaké to bude a jestli Emče opravdu nějak neuškodím, prvních cca 300 m, jsem měla pocit, že na hrudníku s sebou nesu dva dynamity, které s každým poskočením explodují, ale pak, jak když to přejde. Smířila jsem se s tím, že když to nepůjde, domů to jednoduše dojdu, ale běželo se skvěle. Na poprvé jsem si střihla jen 3 km v pohodovém tempu 6,30 km/hodinu a před barákem jsem si říkala že to na začátek bylo akorát. Doma jsem si zacvičila na hluboký stabilizační systém, protáhla se a všechno se zdálo být v pohodě.

Ještě večer jsem cítila příjemnou únavu nohou, ale… Když se Emča v 5 ráno probudila a já měla vstát, byla to snad větší bolest než po probuzení z narkózy. Celej den jsem jako když bych dřepovala s Arnoldem a když nemusim, tak si buď nesedám nebo nevstávám. Obvykle mi pomáhá jít se druhý den projít nebo vyklusnout, ale ani to nějak nezabralo. Spíš nohy jako když mě najednou neposlouchají a chodí si samy jak chtějí.

Takže už teď se těším na další výběh :D