Pršelo štěstí a přes slzy nebyly kapky vidět

Publikováno 18.09.2016  |  Závody

Měl to být gradiózní vrchol sezóny, který se proměnil v cestu za sebepoznáním.

Na začátku všeho bylo uběhnout maraton. Jenže, ne nadarmo se říká, že “uběhnutí maratonu ti zajistí život v běhu”. Nelhali. A tak se už tak dost zrychlená Nikola dala do většího poklusu. Od začátku sezóny jsem bojovala se zraněním kolene, které se zdálo být nejprve únavové, potom v důsledku změny techniky běhu a nakonec jsem při jedné slunečně neděli na návštěvě kamaráda ortopeda v srpnu čisně náhodou zjistila, že je to meniskus a chrupavka. Padlo slovo operace!
Sezóna ale ještě nebyla u konce. Cílem pro 2016 byl pan maraton a RunCzech STAR, takže mi v hlavě vůbec nešlo do kupy, jak bych poslední dva závody sezóny (Praha Grand Prix a Ústí) neabsolvovala.

Někdy si ale tělo řekne dost
Letos jsem se postavila na start s cílem 1:50 na půlku, který jsme s Koprem pokořili v neoficiálním čase hned z kraje na jaře. Oficiálně se to pro rok 2016 nepodařilo nikdy a vždy chyběla třeba jen zakletá minuta.
V srpnu na kajakářské dovolené se seznamuji s běžkyní Blankou, která mi pomáhá na Ústí s tréninky se slovy: “Neurvi to a nebuď blázen”. Jak kdyby tušila. Někdy chceme víc než tělo může a tak 10 dní před Ústím přišel pád na dno.

Když musíš, tak musíš
I přes nevole kolegů a okolí jsem spolu s RWTTC a dětmi na vozíčku absolvovala Prahu a zbývalo Ústí. Poslední díl do skládačky cesty za RunCzech STAR.
Kolikrát mě napadlo jaké to je běžet závod v dešti a v Ústí jak když bych si to přivolala.

Pršelo štěstí
Někdo by řekl - ideální podmínky. I mně se to honilo hlavou. 5 dní bez berlí a šotek v hlavě radil: “Pošli to tam! Poslední letošní šance”. Pak přichází Kopr, místní rodák, který se mnou v hlavě pojel všechny starty a vždycky podržel. “Za rohem uklouzneš a bude vymalováno. Tohle počasí je ideální na rekordy pro mě a já dneska neběžim” (nezapomněl se pochválit) a klasicky si už snad z tradice kupuje pivo a přeje všem hodně štěstí na trať.

Poslední pomazání
V šatnách je díky dešti víc plno než kdy jindy, ale panuje přátelská atmosfáre. Jedny kecky mám mokré a tak vytahuju záložní. Do rukou se mi dostala nová mastička od CROSSLIMIT. Ve vzduchu to zavání odřeninama, takže neváhám. "Jeee, nepůjčila byste mi taky trošku?" Ozývá se za mnou paní. "Jasně, po závodě ale vrátit", vtipkujeme. S holkama jsme se pořádně mázly a popřály si štěstí.

S Filipem jdem na start a máme jediný cil - doběhnout i kdyby to mělo být po rukou. “Hele Fílo, pojď to zkusit, urveme co to půjde”. Usmívá se. Potkali jsme se na všech závodech a i když jsme dva cizí lidé, jako když bysme se najednou znali roky.

Koridor C není pro béčkaře
Když jsem se rozhlížela ve svém koridoru “C” napadalo mě jediné “Bože, co tady dělám”. Kolem mě se to hemžilo samými běžeckými nabušenci a vodič s časem 1:30 byl ještě daleko za námi. Tóny Vltavy, odpal a se ztrátou 0:0:13 na Keňany probíhám startem. “Jestli si tohle Ústí zapamanatuju, tak jako nejrychlejší start!”.

Nebudu zde popisovat co jsem zažila na trati, protože začalo trnout už na 6 km. Do 14. km jsme měli šanci dát to pod 1:50, ale přeci jen zranění z boje je zranění z boje a já už nakonec jela jen na morál. Měla jsem pocit, jak když bych se vrátila na maraton, kde se mi v hlavě honilo milion myšlenek. Najednou jsem si projela celý život. Vzpomínala jsem na Elču, která doma leži po otravě a injekcích a věděla jsem, že dneska mě v cíli nepřivítá. Najednou mi to přišlo všechno líto a mně došlo, že ten malý prťavec se mnou letos dal celou sezónu od prvního dne, kdy se narodila. Když nečekala v cíli, mrskala doma za dveřma ocasem a z medailí měla vetší radost, jak z hraček které dostala. Miluje ty chvíle, kdy se vracím domů upocená z tréninků a na zemi se spolu protahujeme a ona skáče, jak když by si chtěla dát nohu za hlavu taky.
“Za čím se tu vlastně honím?!” Zvolnila jsem. Došlo mi, že rekordy dneska nepadnou, ale tenhle start jako když by otočil celé moje chápání. V sázku přišlo moc - vlastní zdraví pro kus kovu. Má to cenu?!

Do cíle jsme došli
Poslední 3 km Fíla bojuje s bolestmi zad. “Utíkej, ať tě nezdržuju”.”Tak teď už se rozhodně nikam nepoženu”, směju se na něj. Závod si začínám užívat a konečně si prohlížím i Ústí. “800 metrů do cíle”, beru Fílu za ruku. 10 metrů před cílovou páskou zastavujeme, usmíváme se a společně vykračujeme v klidu pravou nohou. “Došli jsme ruku v ruce”. Poprvé bez bláznivých sprintů s přáním urvat každou vteřinu. “Ten byl co, 1:56”. Na rtech se mi honí úsměv. “Hele Fílo, stejně máme nový rekord na Ústí, oproti loňsku na pohodu a o 3 minuty rychleji. Dneska nám prší štěstí". Lesknou se nám slzavé oči štěstím, protože oba máme nový začátek.

Po cestě domů volám Blance. “Příští rok na to půjdeme jinak a hlavně ta regenerace!”. "Jasně, příští rok tam pošlu ten triatlon, půlku pod 1:50 a opravím maraton". Blanka už se jen směje.
Teď mám plán jediny. Dát všechno dokupy a vymyslet, jak to bude dál a neuštvat se.

P.S. Víte jak to dopadlo s odřeninama? Žádná! Proč jen jsem jen ten CROSSLIMIT neobjevila dřív!