Praha, která zvedla z vozíku

Publikováno 10.09.2017  |  Závody

9. 9. 2017 se asi zaryje do paměti nejednoho běžce. Den, kdy Prahu opět ovládla lavina běžců. Závod, který motivuje nejednoho závodníka. Pokořit večerní Prahu, ať už osobním limitem nebo jen svou účastí.

Když mi před měsícem cinkla zpráva od RWTTC, neváhala jsem ani na vteřinu a zastyděla jsem se, jak to, že letos ještě nejsem zaregistrovaná? O tom, s kým poběžím jsem nepochybovala, protože Terka, byla jasná volba, stejně jako loni.

S Terkou jsme si to užili loni, ale letos jsme to posunuli o level výš

Letošní závod Terku doslova zvedl za židle. Skvělá atmosféra panovala už u Karolína, kde jsme měli všichni sraz (RWTTC a rodiče s dětmi). Vtípky panovaly adrenalinem nabitým večerem a my věděli, že tenhle závod si zase užijeme. Na 19:30 jsem společně s vozíčky a dětmi vyrazili k Prašné bráně a nasávali napětí z davů běžců, kteří se chystali na start. A pak to přišlo! Výstřel a tóny Vltavy. Ta se mi snad nikdy neohraje, stejně jako tomu bylo loni v Cestě za RunCzech start.

Společně s Michalem, Jardou a Terkou si jako tým plácáme a jdeme na to. “Tenhle běh jen tak něco nepřebije!”, smějeme se a valíme dopředu. Terka zářila jako sluníčko a pod jejím úsměvem a povzbuzováním běžců jsme míjeli jeden kilometr za druhým. Potkáváme další týmy s dětmi a běžíme vstříc dalším metrům štěstí,  které nás ženou do cíle. Kilometr před cílem ale zastavujeme. Tady se nehraje na vítězství! Čekáme na všechny vozíčky a mezitím povzbuzujeme běžce řítící se do cíle. Míjí nás i Kuře, které od nás sklízí největší aplaus. “Buď rád, že nejsi vejce, jinak bys byl v cíli natvrdo!”, máváme na něj.

Poslední vozíček dobíhá a tým RWTTC pro rok 2017 je opět pospolu. V cíli je každý vítězem, hlavní heslo RWTTC a i když mezi posledními probíháme finisherskou rovinkou s nepopsatelnými pocity. Věřím, že když by v celé Praze vypadl proud a nešla elektřina, dětské oči by rozzářily všechny ulice i Pražský hrad.

Díky, díky vám všem, kteří jste přišli třeba jen fandit, protože všem patřil pokřik a emoce, které Prahou sálaly ještě po doběhnutí posledního závodníka. Husí kůže by se v sobotu večer dala Prahou krájet a já jsem moc ráda, že jsem mohla být již po čtvrté součástí. Součástí něčeho, co mělo smysl. Náš cíl ale nabral větší obrátky, když Terka vyslovila: “Chtěla bych se postavit a kousek jít”. Letošní rok jsme opravdu podle slibů posunuli o kus výš a Terka si pro Birell na konci ulice na Příkopech společně s námi došla.

PŘÁNÍ JAKO TEČKA

Když se loučíme, vyřkla Terka přání: “Chtěla bych sportovat jako normální holka. Dokonce jsem i našla kolo, které by nadimenzovali přímo na mě!”. Myslím, že by nikdo nezaváhal splnit jedno veliké přání mladé sportovkyni.

Kolo, pro někoho absolutně všední záležitost, která nám leží ve sklepě, pro 18ti letou Terku životní sen a přání. Můj cíl a přání je jasné, aby si Terka na jaře 2018 zajezdila na svém vlastním kole!