Povolávací rozkaz dorazil i do Chrudimi!

Publikováno 06.10.2017  |  Závody

Už týden se denně odhodlávám napsat o holkách a cestě za ARMY RUNem. Jenže pokaždé, když sednu k notebooku, jako bych nenecházela ta vhodná slova. Slova, která by vystihla vše kolem a hlavně je. Protože tohle si zasluhuje víc než jen slovo “být” a nebo “závod”.

Na začátku to byly 3 dámy. Kámošky z malých vesniček nedaleko, kterým pole ani pytel s pískem není cizí. 2 blondýnky a 1 brunetka, ale jako kdyby byly ze stejného těsta. Holky, které si řekly, že jejich trénink musí mít nějaký cíl. Výzvu, kterou překonat, překážky, které zdolat! A tak padl vtípek “Co třeba ARMY RUN”. Za týden byly podané registrace, ale protože bylo potřeba nejen makat, začaly holky i běhat. Během, přípravy pokořily i místní monackou desítku, kde si vymysleli další cíl - dát ji pod hodinu (tento běh se pro nás stal tradicí a tak ji běháme každý měsíc).

Léto celkem rychle utíkalo, doslova se sluncem v duši a každá z nich bez větších problémů zvládla přeručkovat, obracet pneumatiku, nosit břemeno, balancovat a samozřejmě i 30 angličáků, kdyby něco náhodou nevyšlo. Humor a vtípky se rozhodně nevytrácely, spíš naopak!

Jen v pátek večer před závodem všem lehce otrnulo. Den velkého startu byl na dosah. Zbývalo necelých 24 hodin do závodu a každou potkala nervozita. S postupem dne nabírala na větších i fyzicky náročnějších obrátkách. Poslední balení na cestu a ráno vyrážíme. “Namažte si chleba máslem, eidam a hodně soli. Druhý lízněte burákovým.” píšu ještě v pátek.

V sobotu v 6:30 naskakujem u divadla do auta a show začíná. “Bojím se víc jak prvního sexu”. “Že jsme se na to hlásily, měly jsme si vzít i čelovky. Protože my doběhnem až za tmy"” Ironická jízda je dovezla až na start, kde se loučíme a já vyrážím moderovat a rozcvičovat startovní vlny před holkami.

V myšlenkách je ale pořád hledám: “Nepodcenily jsme něco?” “Jak jim asi tak je?!” mrzí mě že, nemůžu být s nimy na 100%, ale najednou je tu čas 13:30 a holky hopsají v první řadě a krouží rukama.

3, 2, 1.... pneumatiky

Červený dým kouří a jak mávnutím proutkem se holky s úsměvem, stejně jako ho trénovaly, ztrácejí za prvními překážkami. Cca po hodině, kdy jsou už na trati všichni závodníci jdu obejít finisherská stanoviště a koho tam nevidím! HOLKY! Poslední překážky už si užívají a já jsem na ně hrdá, s jakým časem dobíhají do cíle. 1:28:00 na poprvé si zaslouží víc než jen pochvalu! “Až přijedeme domů, tak to oslavíme!”, pokřikují a já nic netušíc jen přikyvuji.

Důkaz místo slibů

Často se mi nestává, že by mi někdo vzal slova z úst a já neměla co říct. Dodnes se mi tají dech a naskakuje husí kůže, ale takové poděkovaní jsem opravdu nečekala. Zatím, co holkám cinkly na krku medaile, mě cinklo, jak nás to všechny ztmelilo, a k tomu šerpa jako důkaz. Tohle vítěztvstí bylo jako všechna vítězství světa dohromady pro nás pro všechny. (O nedělním ránu až v jiném článku) :)

Ptáš se na co holky trénují teď? Jasně, že na půlmaraton. Tutovku roku 2018!