Olomoucké peklo, s nejedním z nás seklo

Už jste se někdy smažili zaživa? V Olomouci jste měli šanci! Extrémní tropy zajistily extrémní závod s extrémními zážitky!

Po neúspěchu z Českých Budějovic, kde jsem na doporučení požila špatné špagety a bojovala víc s břichem než každým metrem, jsem si brousila zuby na Olomouc. Za 14 dní ( 9. 7.) mě čeká první start na triatlonu a tak jsme do tréninku zařadila i kolo a plavání. Nášup tréninkových dávek udělal taky svoje. A tak i když jsem prvních 10 dní pociťovala únavu a vyčerpání, kde šel ruku v ruce i pokles výkonu, v pondělí jako by tělo konečně pochopilo a já si zaběhla nové rekordy.

Většinou se spletou a předpověď nevyjde. Teď to bylo snad i na vteřinu a stupeň přesně. Zatím co všude po ČR řádily bouřky, v Olomouci padaly jediné kapky vody z fontány na náměstí.

Už ráno mi to mělo dojít, že tenhle běh nebude zadarmo, když jsem rozbila misku se snídaní na kusy a banán letěl přes celou kuchyň. Ale venčení u rybníka, jako by mě probralo a nakoplo. Před odjezdem padla sprcha a vzhůru na cestu.

Olomoucký půlmaraton si každý chválil a opěvoval. Krás na dívání bylo mnoho, ale přes pot je snad nikdo neviděl. Teploměr ukazovat 38°, když jsme se řadili na start. Ještě jsme se ani nerozběhli a já cítila první krůpěje potu. Vodič Karel se usmívá: “Třeba budeš jedna z mála a sedne ti to.” “Pokusím se”.

Do 7. km si říkám, že by to mohlo jít, ale najednou, jako by to vedro bylo spalující. Na hlavu leji pokaždé kelímek vody a beru 2 houbičky. Na 10. km mě předbíhá vodič s časem 1:50. “Budu je mít na dohled” taktizuju… Vidím je ještě tak 2-3 minuty a pak kolem lidi začínají padat jako hrušky… “Na tohle se mám moc ráda”. “Hlavně doběhnout pod 2 hodiny a budu spokojená.”

Na 15. km slyším jásot a pokřik. Vidím fandící Anetu a najednou mě to zase začíná bavit. Předbíhá mě nabušená mamina, která dokonce běží i s kočárkem. “Frajerka, natřela to víc jak půlce závodníků”, napadá mě. Společně ji zatleskáme a metelíme dál. Krizi jsem ještě letos kolem 17. km neměla, ale jako když bych ten slavný 17. km dnes nemohla na trati potkat. 18. byl pak ještě dál a 19. snad na trati ani nebyl! Když míjím dvacítku dostavuje se pocit uspokojení, teď už neodpadnout a peklo mám za sebou. Ale najednou potkávám paní, na první pohled zkušená běžky. “Pojď nevzdávej to,” povzbuzuji ji. “Nemůžu, jsem mimo, jak v agonii”. chytám ji za ruku a běžíme si pro přehřáté placky. Poprvé do cíle nesprintuji, není důvod. Nahnaly jsme víc, než bylo třeba.

Gratulace všem, co dokončili, ale i těm, kteří se pokusili. Byl to kus odvahy a možná i bláznoství.

I když v Ústí běžím jako vodič na 2:00, neboj, letos si ještě půlmaraton pod 1:50 zaběhnu. To by bylo, aby to nepadlo! Jen si počkám, až teplota lehce klesne :)