NoMen run

Publikováno 14.05.2015  |  Závody

Vyrážely jsme ráno a vstávaly kolem půl 5. "Běh Vysočinou, to bude". Start byl v Novém městě na Moravě, přímo na stadionu, kde se běželo mistrovství v biatlonu, aspoň chvíli jsme měly pocit, že jsme jak sportovní hrdinové.
O tom, že to byl závod bez mužů nikdo nepochyboval. Kromě toho, že startovka byla plná žen se řešilo i to, jak si na cestu udělat slušivý culík, zda nám tričko ladí s kalhotama, nedejbože s tkaničkama a mohlo se startovat!

Eliška rozvířila trať jako první z nás a my hned tůrovali tryskáče a vyražely na další úsek na předávku. "Nikčo, dej si ten gel už teď, ať pak nekoukáš." Myslím, že jsem doslova čuměla, když mi začalo škrundat v břiše s já cítila malér na trati. Předávala jsem štafetu Verče a moc jsem si přála, aby dneska vyjímečně neběžela s větrem o závod, jak je u ní zvykem, protože jsem potřebovala pauzu delší než normálně :) Nezklamala, přišlo mi, že snad zaběhla rekord a tak na trať vyrazila Ivet, ta byla zpátky v cukuletu a my měli půlku závodu za sebou. Pořadí se celé znovu opakovalo. Začínalo mi být lépe a do toho se vyřítila Eliška a já tu měla druhý výběh. Tentokrát se super převýšením 350m. "Neběhám kopce a nemám ráda kopce, tak snad mě to nepřekvapí." Hned za zatáčkou se vyrojil super zázračný krpál, kde odměnou měl být krásný hrad. Brala jsem ho po čtyřek a proklínala sama sebe, že jsem se nechala přemluvit. Prej: "Máš tam jeden kopeček". A pak to přišlo, když jsem se vyškrábala nahoru, hrad nikde a přede mnou jen dlouhá táhlá cestička do mírného stoupání. "Super, to chceš". 4 km za mnou a já měla pocit nekonečného příběhu. O nehodě na trati se rozepisovat nebudu, ale musím říct, že mě doslova načapal pes, který mi opravdu pomohl tím, že začal štěkat a přivolal paničku ("To prostě chceš").

Po cestě nás potkalo mnoho nástrah, ať už v podobě kopců nebo papírových kapesníčků, ale domů jsme si s holkama vezly krásné 7. místo. Ikdyž bysme doběhly jako poslední, zážitky nám nikdo neodpáře a zkušenosti vůbec ne (já už aspoň vím, že gel se vždycky zapíjí).
Za rok jedem znovu a už teď se dobrovolně hlásím o kopec, protože věřím tomu, že ten hrad tam prostě bude, když poběžím rychleji.