Kajaky, aneb když je zajíček duracell málo

Když jsem se před pár lety vracela ze surfů s rukama jako malý rambo, v uších mi znělo jen: “paddle, paddle, paddle”, a tahala jsem je za sebou, doufala jsem, že tuto vražednou kombinaci si už jen tak nezopakuji.

Je středa večer a přemýšlím, jak se vykroutím z odjezdu na Slovinsko na kajaky (nebyla jsem jediná. Po odhalení studu přiznala víc jak půlka, že se jim nechtělo). Ale to by byla chyba! Parta byla velice různorodá a protože se sešel tým hrdinů - každý z jiného oboru, souhra padla už před naloděním.

Nejdůležitější část nastavení kajaku víc jak půlka vzala po svém a tak jsme se připraveni (hlavně že máme vesty) mohli vrhnout vstříc divoké vodě. Víc divoký jsme ale asi byli my sami.

 

Ostřílení teorií jsme si hned na úvod stanovili 2 výzvy - první pije z botičky a hrdina dne - ten, co krysí nejvícekrát (pro pořádek krysení = cvaknutí).

Voda měla krásných 6°C a tak jediné plavky byly ty pod neoprenem (jestli vůbec nějaké byly). Obavy z umrznutí ale byly po chvíli zažehnány. Před námi se rozprostřela kouzelná slovinská panoramata a my se tak mohli kochat víc než jen kameny, které stály v cestě, a nemysleli jsme, na ledovou řeku. První den počasí přálo a tak slova tipu: “teď už chybí jen pořádné kroupy” nebo “takhle ošklivé počasí jsem tu ještě nezažili” byly na denním pořádku.

Aby neprohrál jen jeden, vykoupat jsme se v úvodu museli všichni a jelo se. Zatím co prvních pár záběrů probíhalo s respektem, na konci každý přišel na to, že kdo nejezdí jako zajíček Duracell, pádluje pod svoje možnosti a krysí. Nejvíce zkušeností s vyléváním kajaků nasbíral Láďa, který značně vedl už od prvního dne - otužilec, a nikomu nechtěl dát prvenství.

První den nás oproti kolegům rafťákům lehce zmohl, takže si víc jak půlka nevšimla, že pokřikovali až do rána. I přesto jsme ale rozdělali oheň a vyčoudili tak půlku kempu.
 

Od rána nám počasí přálo. Začaly padat i odvážné návrhy, že bundy bysme nemuseli potřebovat, ale když jsme zpozorovali Láďu, který okusil vodu na stojaté hladině, vzal si ji každý bez komentářů.

I přes značné oteplení jsme ale se zklamáním eskymáka netrénovali a tak jsme mohli brouzdit malé peřeje a zákruty. Ani v neděli se z nás nestali experti, i když nás čekal úsek nejdivočejší. To už zkušená Blanka brala raději pozadu, protože se na to nemohla dívat a jelo se domů.

Vize budoucnosti
Plány jsou veliké a jednoznačně nejsme troškaři. Jediný závěrečný oběd stačil, aby se vymyslel nový podnikatelský záměr a vytuněnější verze kajakářského kurzu v kombinaci kajaky a běh nebo pro náročnější Gembi kemp. I když je zatím jen pár dní od návratu, každý věří, že za rok se tam vrátí a bude do té doby trénovat :)