Horská dráha Karlovy Vary

Publikováno 22.05.2016  |  Závody

Uplynuly 3 týdny, kdy jsem protla maratonský finish a tak už mi kalendář hlásil další start. Tentokrát má nejoblíbenější destinace z RunCzech seriálu - Karlovy Vary. Na Vary mám zase metu, nezdolaný limit 1:50 a tak se těším jak to půjde. Po maratonu jako bych se ještě víc rozběhla a tréninky mě začali víc bavit. Je to zvláštní, ale únava se žádná nedostavila a já pomalu začínám i s přípravou na triatlon. Po maratonu pro mě každý kilometr má naprosto jinou dálku. Jako bych v hlavě měla novou stupnici měrných jednotek a vzdáleností.

Zatím co v pátek zběsile fandím na Zlaté tretře a vzývám Bolta, sobota patří karlovarským výkonům. Maminka hlídají psa a tak mám možnost se vyspat. Ale… Vstávám jak kdyby byla Ellie doma a tak v 5:30 začínám připravovat svačinu na cesty.

Pamatuji noci a rána kdy jsem před startem byla nervózní. Někdy mi bylo i hůř než před státnicemi. Včera tomu bylo jinak. Ráno si užívám, protože mám spoustu času (vyjíždíme až ve 13:00) rozhodla jsem se v klidu uklidit celý byt. Všechno jde jako po másle. Ve 12.00 mám vyšůrováno i navařeno, jako správná hospodyňka, usmívám se :) cetsu do varů nám lehce zkomplikuje kolona. Ani ne tak tím, že musí stát, jako tím, že potřebujeme na záchod a není kam kozy hnát. Před třetí, ale parkujeme a padají první fotky se Zátopkem. Vary mají svoje kouzlo. Tohle město si asi nikdy neokoukám. Zatím, co Alex je zde poprvé, s němím užasem kouká z mé oblíbené vyhlídky. “Z toho pramene bych před startem radši nepila, co ty víš, co to s tebou udělá” směju se.

Čas najednou nabírá spád a my se loučíme u koridorů, kdy si to mířím do C. Rozhlížím se kolem sebe a vidím jednoho běžeckého nabušence za druhým. “A sakra. Snad se nenechám strhnout a neurvu to na začátku, jak je mou oblibou.” Ani se nerozkoukám a je tu Vltava. Ta skladba se mi nikdy neohraje (přiznám, že občas si ji i pustím doma). Vybíháme. Kontroluji tempo a klasika - peláším víc než musím. Před startem se mi lidi smáli, že v kopcovitých Varech opravuji čas. “Hele, ja to dám” , nenechámvám se rozhodit. Ale najednou je to jako na horské dráze, nahoru a dolu. Na 5. km potkávám Honzu Tunu “přidej se k nám!” “Dobře”. Jenže letí jako střela… Vracím se zpět ke svému tempu. Do 10 km to vypadá, že je 1:50 padne, mám 30 vteřin rezervu. Na řadě je další stoupání. Do boje s časem tasím gel. Netrvá dlouho a nastupuje nový nával energie. Na 13. km checkuju čas. Nesmím ztratit ani vteřinu. A sakra…

Nova strategie

“Teď si udržím tempo, lehce odpočinu a poslední 4-5 km urvu”. Jenže kopec na 17. km udělal svoje. Ve snaze nahnat co nejvíc, vynechává poslední občerstvovačku. Celou dobu mám pocit, jako když běžím životní závod. Nikdy jsem neběžela s takovou vervou a nemákla si tolik. Do cíle klasicky sprintuji (snad to teď nečtě Flusíno, ten to zakazuje). Dobíhám a 1:50 pro mě zůstává nepokořená o nějakou tu minutu. Jenže tahle minuta byla neskutečně dlouhá a rychlá. I přesto se usmívám. Poprvé mám pocit, že jsem do toho dala opravdu vše.

Z Varů si vezu krásné vzpomínky a další placku za cestou stát se RunCzech star. Nebojte se, já těch 1:50 letos prostě dám!