Den zúčtování. Někdo AROOO my LALA

Publikováno 03.10.2016  |  Závody

Rok příprav dosáhl své odměny! Kus kovu voní po sebepřekonání.

Den zúčování
Rok se s rokem sešel a přišel den zúčtování. V neděli jsem měla tu čest postavit se ve 12:00 na start po boku dvou svých klientů, kteří si vytyčili v rámci svého vlastního progresu uběhnout po roce trénování spartan race. Vždy se bojím, abych je nezklamala a nepřetrhla tak nitku, které je se sportem spojuje. ALE....
V pátek a sobotu probíhaly poslední zprávy a emaily, které se nesly v duchu humoru a ironie. Měla jsem radost a těšila na společné chvíle. Pro štěstí a jako podpora s námi vyráží i Háňa, kterou všichni v rámci regenerace a pomoci při zraněních navštěvujeme. Jí patří velké díky, že někteří z nás teď chodí (zde se můžu hlásit oběma rukama). Jako vždy je plně připravena a co víc, zdravotnická taška jako recese je přímo na místě. Myslíme na Renču, která měla běžet s námi, ale zdravotní stav nedovolil. “Musíme vymyslet i výzvu, kam s námi Renča půjde, plánujem před samotným startem”... “10, 9, 8, ... dým, běžímeee”.

Jako první přišly pneumatiky, které překonáváme s naprostou pohodou a já cítím, jak ze všech spadnul stres. Dneska si to užijeme, usmíváme se a suchou nohou našlapujeme do prvního bahna. Zatím co já a Martina se zabořujeme, Břéťa má skoro stále bíle tenisky. Holky musíte to dát styl ninja, to se skoro ani nedotknete země. A tak další výbuch smíchu máme za sebou. Les měl své kouzlo, klid v nás i přes adrenalin stále pokračoval a já v duchu čím dál víc věděla, že to dáme. Tihle dva jsou totiž neskutečná dvojka. Nikdy by mě nenapadlo, že se svými klienty budu jezdit i na výlety a štrádovat si to lesem, smáli jsme se na 2 km. Celou dobu jsme běželi spolu, pomáhali si a tak nás nepřekvapil ani rybník. “Příjemné osvěžení” (kdyby jsme jen tušili, že za hodinu na něj budeme vzpomínat a znovu přát, abysme do něj mohli aspoň na chvíli skočit). Vymrzlí vybíháme a pomalu končí lesní putování.

LALA na trati
Jako talisman dostal Břéťa v duchu svého triatlonového úboru teletabies LALA, který s námi (i když byl v batohu) běžel celou cestu. Přelézáme Áčko, kde padá poprvé “lala, lala...”. Pak šplh a první angličáky. Povzbuzujeme, ty jsme na tréninku neměli rádi. Už jen vyslovení toho slova se nám zdálo být jako sprosté. Padlo 30 a po občerstvení je tu ostnatý drát. Všichni máme bahno všude, ale otáčí se Břeťa - OPĚT ČISTÝ. Já to bral po loktech. Za nedlouho přišly na řadu obávané kuly. Nevím proč, ale z těch mám respekt vždycky. A byl na místě. Dlouho jsem si tak nenatloukla. No co, stane se a tak pokořuji první 30 angličáků. Jsme zpět ve festival AREE, kláda, oštěp, angličáci, ručkování, angličáci, a pak! Překážka, kde muži a ženy padají na kolena. Holky měly až slzy v očích. Zdála se být jako z noční můry, ale Martina bez váhání a jediné chyby pokořuje pytel se závažím! Skáčeme radostí a čekáme na Břéťových “třicet”. Před sebou máme posledních pár, ale za to výživných překážek. Kdo tam byl ví. Stačí snad jediné kýble se štěrkem. Zde Břéťa seznamuje závodníky se svými pravidly: Máme 2 základní pravidla! Pravidlo č. 1 - nezastavuje. Pravidlo č. 2 - Platí pravidlo č. 1!. Další ručkování už byl na unavené ruce oříšek a my v dálce pomalu viděli cíl.

Voda a svíčková
Mám strašnou žízeň, co bych dala za ten rybník. "Já hrozný hlad”, ozývá se za námi. Doma mám svíčkovou z králíka a švestkový koláč, dodává. Až budeme v cíli, můžeme jít pak k vám?, všichni se smějeme.... Mami, jsi naše jednička, už jen kousek, povzbuzeje rodina maminku (asi se těšili na svíčkovou a koláč). Na áčku už máme podporu - Aničku, která už má za sebou dětskou verzi a naši zdravotnici Háňu s Elčou. Elina má bahno až za ušima a nejradši by běžela s námi. Těším se jak tu svoji lízalku obejmu v cíli a ona bude zase vyskakovat 2 m vysoko. Áčko nás nemálo potrápilo, ale jako když bysme si všichni uvědomili, že teď už nebojujeme za čas, ale za překonání. Pomáhají nám i ostatní a tak se dostáváme na další úsek. Sakra, memory test, nadávám si proč na tom s pamětí nejsem líp! To bude za 30. Tak pojď a řekni mi ten kód. “JEVF8Z”, vypadne ze mě. Správně, zeď a jsi v cíli!. Poprvé jsem dala! Aspoň nějaké poprvé s námi zažíváš, usmívá se Martina. Ale já vím, že těch poprvé dnes bylo daleko víc. Poslední vysoká zeď. Chytáme se za ruce a s pokřikem “LALA”, který nás tři spojuje přeskakujeme oheň. Cink, zaznívá na krku každého z nás.
Nepopíšu vám tady ty emoce, protože jich bylo hodně. Asi by mi shořela klávesnice, když bych měla popsat všechny dojmy, co jsme zažili. Ale jedno vám prozradím, jsem na ně nesmírně hrdá!