CzechBigman - léto na bodu mrazu!

Nebudeme si lhát, ale den před závodem jsem byla podstatně nervóznější jak před maratonem. Absolutně jsem netušila do čeho jdu a co můžu čekat. “Jak rozložit síly? Mám jít jednu disciplínu na maximum?”. Večer padají poslední rady a tipy od zkušené Páji a já si chystám tašku, které je jak na expedici na severní pól. “Vážně to všechno?”, ale pak si říkám lepší více než méně, auto to uveze. V hlavě ale pořád klouzám myšlenkami k DEPU, kterého se bojím víc, jak celého závodu - jedna chyba a diskvalifikace. 

V noci moc nespím, sousedi mají párty až do půl 7 do rána a Elča se tak bojí, že kňučí. Takže místo kvalitní regenerace před závodem ji celou noc hladím a v 5 chodíme po parku a hážeme si talířem.
 

Ráno jsem moc nespěchala, měla jsem dost času, prezentace byla od 8 - 9, takže pro nás s budíčkem od 5, pohoda. Ale... nebyla bych to já. Při cestě zjišťuji, že je Strakonická uzavřená a tak se to nakonec s kolem a loďákem (auto to uveze, nakonec to uvezla Nikola v ruce) štráduju po dálnici pěšky a honím každou minutu, abych prezentaci vůbec stihla (v půlce jsem mimo jiné zjistila, že helmu mám v autě, takže hážu kolo do příkopu i s taškou a v žabkách sprintuju zpět, přeci se nenechám diskvalifikovat ještě před startem). Na místě jako by to na mě padlo. Koukám se kolem sebe, nikoho neznám a nějak ani nevím co dělat. “Kdy si dám věci do depa?” “Kam se jde na plavání?” ”Jak dostanu zpět boty?” ”Nemám gumičku na startovní číslo!!!”. Začíná se mi chtít brečet, do čeho jsem se to uvrtala.

V DEPU ale potkávám staré známe a závod nabírá na obrátkách! "Taky poprvé?! To bude!" Směje se David. Proběhne mi hlavou, teď už bude všechno jen dobré. Jdem na to!

“Nikčo, odkud máš neopren?” “Mám plavky, na co neopren?” “Počkej, voda má kolem 17°, byl tu jeden jeden pán, co šel v plavkách a byl děsně chlupatej.” “A sakra, já se oholila, tak to bude jízda”. Téma neopren mi rozhodně nezvedá sebevědomí. Když jdeme po rozpravě na start, pořadatelé hlásí: ”Snad tam nejdete v plavkách!”, víc než na úsměv se nezmůžu. “2minuty do startu”, našlapuju do Vltavy (ledárna, ale dám to). “Slečno, až tam skočíte, stáhne se vám hrdlo, pozor na to, je to fakt led.” Naštěstí máme v těle i adrenalin, který zahřál aspoň na duši. Nebudu vám lhát, bylo to lehce ledové utrpení a pár temp bylo bolavých. Plavání, kterého jsme se nebála bylo nakonec moji nejhorší disciplínou (škoda toho neoprenu). Ale když vylézám z vody, na pořadí je depo (strašák dne). Oblékám dres, kalhoty a pokouším se o ponožky, které nakonec vzteky odhazuju a nazouvám boty a helmu. 20 km přede mnou se 180 m převýšením - bylo tam na úseku 7 km, takže jsme si mákli. Po 10 minutách si říkám, že v tomhle tempu nemůžu vydržet šlapat ještě 30 minut, ale nohy jako by pořád mohly a tak přijíždím s časem 44 minut do depa a po výměně bot (stále naboso) vybíhám na 5 km. První kilometr děsně bolí. Tempo není nejhorší, ale nohy jako by mě nechtěly pustit. Předbíhám Renču, které měla náskok (neopren a skvělé depo, na rozdíl ode mě, která jsme se tam málem ještě namazala krémem). “Předběhnout už se nenechám”. Mám hnací motor, nohy povolují a do cíle je to 2,5 km. Začínám si to upřímně užívat a dobíhám s pocitem, že tenhle závod jsem dala na přání mamky ve všech disciplínách pořádně a naplno.

"Tak co miluješ TT?" píše po závodu Pája. "Mám novou lásku, Pájo!"