Cesta za snem

Publikováno 14.05.2015  |  Cesta za snem

Vše začalo nenápadně na Běhu pro světlušku, kteří si všichni přišli užít, ale já si doslova svítila na cestu. 5km jsme zvládli kupodivu v pohodě. To mě nastartovalo na další:

Běh pro paraple, podle mě ten nejteplejší den v historii lidstva vůbec a do toho běh na 5km v pravé poledne! To mi přesně hrálo do karet. Zatímco se po finishy všichni radovali na Tomáše Kluse a plánovali We run Prague já se hecla. 10km prostě musím uběhnout!

28. června 2014 jsem tedy začala s přípravou na první desítku, kterou jsme zdolali pod hodinu. (pro mě tenkrát výkon, dnes se usmívám).

Po mé první desítce, když jsme byli plni euforie a endorfiny z nás stříkaly přes celou Náplavku ale padla další výzva - Půlmaraton! Už jenom při vyslovení toho slova mi přeběhla husí kůže a nebudeme si nic lhát, s úctou to slovo říkám i dnes.

Do Vánoc jsme si v klidu běhala, sbírala informace, radila se a pracovala na plánu. Jak už to v životě chodí, ne vše co si naplánujeme vždy do detailu vyjde, takže třeba únorová chřipka, kdy jsem si říkala jak to všechno pěkně jde, na programu nebyla. (sem bych dala tu mapku a video z příprav)

Běhala jsem vždy 3krát týdně. Jednou rychlejší kratší běh cca 5km, pátky patřily 8-10km a o víkendu se vždy vzdálenost o 1 km navýšila (začala jsem na 10 a skončila na 17km). Kompenzaci jsem taky nepodceňovala, ale velikou oporou mi byl Honza, který mě motivoval ve dnech, kdy jsem si připadala jak v začarovaném kruhu, když jsem nevěděla jak dál a nebo se prala s chřipkou a nemohla trénovat.

Den před závodem jsem si doma v obýváku asi tak 100krát proběhla trasu, osahal starovni číslo, vyzkoušela tenisky a ponožky a ostříhala si nehty (všude přeci píší, že se to má dělat). Oddychla si a s pocitem, že víc jsme proto udělat nemohla jsem šla spát.

Ráno jsem po probuzením dostávala různé zprávy a na doporučení Honzi jsme se těšila.

(Mikli) – „U folimanky u parku běž po pravé straně, budeme tam s Vanesskou." Děsila jsem se konce, ale Vojta píše „ Jaký bude cca čas na 18. km, budu tam.." Joo, tak mi všichni vyprávěli, že příjde ta krize. Pamatuji se, jak mě napadlo, "18km? Tam už to hecnu, budou mě tlačit do cíle poslení 3km..." Povíme si :)

Se Sigy jsme se sešly už v10:30, abysme nepromeškaly start (jak kdyby snad hrozilo, že ho posunou). Fučelo a byla zima, my se možná víc klepaly nedočkavostí, očekáváním a lehkým strachem z toho, co čekat.

Je 12:00, nesou se první tóny Vltavy a mě mrazí. Dav zatím stojí, ale ten pocit, když začnete klusat.... A pak už jedete. Honza mě naváděl i na občerstvovačku, házel vtípky a checkoval celou situaci. Jemu patří mé veliké díky, ikdyž si vytrpěl mou krizi :) A že byla, samozřejmě kolem 18km, kde jsme měla pocit, že cíl je v nedohlednu a není snad možný tam doběhnout. Čechův most byl delší než obvykle a Rudolfínum za vetší zatáčkou něž jsem nabíhala. Ale pak to přišlo, poslední nával eneregie, poslednich pár metrů do cíle. "Píp" a jste tam. "Hlavně se nezastav, ale pořád jdi". "Zastavuji, "Co jsi říkal?" Vytuhly mi nohy, ale do očí mi vběhly slzy. Je to tam, na krk nám věší kus železa, v ten okamžik ta nejkrsnější medaile, co jsem kdy viděla. Prvopočátěční limit byl pokořen, poslední hec v čtvrtek před závodem nezdolán, ale ten pocit prvního půlmaratonu mi nikdo neodpáře.

Říká se, že kouzlo běhu je v tom, že málo stojí a hodně dává. Uběhnout půlmaraton však stojí hodně sil.

Proto tu mám nový limit, zmáknout vše pod 2:05, takže za rok na stratu znovu!