BEAST na bodu mrazu. Extrém vyhnal všechny na vrchol

Publikováno 12.10.2015  |  Závody

Spartan race byl mým každodením rituálem několik let, ale na trifectu jsem si nikdy nesáhla. Ikdyž mi doma visí nespočet medailí z různých koutů světa, v jednom roce se nikdy nesešly 3 různě barevné krásky.

Právě o to s větším nasazením se mi startovalo v Koutech, které vyplnily mou medailovou mozaiku. BEAST – vrchol sezóny. Dokonce můj poslední závod letošního roku (a že jich bylo). 

Kouty - přišlo mi to jako zimní vánice, jen bez sněhových vloček. V sobotu večer mi začínají psát kamarádi, jaký byl SUPER - “Super jsme si hrábli na dno, jsem rád, že neděli nejdu”. Hned se mi usíná líp. Ráno ještě nabíráme Soňu, která si každý závod dokáže krásně užít. Vždycky se těším na její zhodnocení, protože si všímá věcí, které nám hrotičům utíkají.

Přijeli jsme na místo, Libora zimou ještě prosím o jedno funkční triko, natahuji kompresky (premiéra) a už se pomalu chystáme na start. Atmosféra je doslova ledová. Mrzlo. Kdo zatím nestartuje, shromažďuje se kolem popelnic s ohněm. „Hodně štěstí a na hoře si dej pozor, ať Tě to neodfoukne do nádrže“, posílá pozdravy Maťo (ředitel trati). S úsměvem přijímám a plná adrenalinu jdu se Soňou na to.

Hodiny ukazují 10:00... AROO!!! a už to metelíme, přeskoč slámu a pojď do kopce! Jako kdyby nás zima všech udržovala pohromadě, jdeme jako v tlupě a nikdo se nechce vzdát „tepla“, které jsme si společně jako skupina vytvořili, ale po první kopci se to lehce trhá. Nasazuji stejnou taktiku jako v Donovalech – běžím co se dá, průťáky půjdu.

Do druhého kopce, kde jdeme doslova v zástupu je to tělo na tělo, všichni si dýcháme na záda a už chceme být nahoře. Zespodu se ozývá: „Sakra to jste tu na houbách?“ Tempo se zrychluje. Jsem ráda, tyhle výstupy mi nevadí, ale jak je vidět, jiným ano. Najednou potkávám sedící lidi, ptám se jich, zda jsou v pořádku, zimou stuhlým obličejem kývou. Pohladím je po rameni a šinu si to dál.

Na hoře čeká memory test, 36ULRICH4075.... „To nezapomenu“.... Pak monkey bar... a už to frčí. U klád potkávám skupiny, co běžely ve vlnách přede mnou. V hlavě se mi honí „Nikolo brzdi, tahle energie jednou musí dojít“. Ale já jako když to nevnímám... S partou kluků letím dál... Na oštěp – který se stává osudným – trest – angličáky. Hřebínek mi lehce padá. Na první občerstvovačce potkám Libora, prohodím 2 věty a pokračuje se. Jenže! Na oštěpu zůstal i můj

memory test. „Určitě to mělo i logickou úvahu 36 ULRICH 40 no a pak ty čísla seštu 76, takže 36ULRICH4076“. Asi tak o hodinu dále, kde se mi do nekončícího kopce v hlavě nehoní nic jiného než čísla a jméno ULRICH, které po nedělním závodu svému dítěti určitě nedám, se na check pointu dozvídám ortel - „Špatně, dej si 30 angličáků“. Takže žádná logická posloupnost, ale – 36ULRICH4075. 

O proti sobotním závodníkům nás čeká výběh (výstup, výšlap) na Dlouhé stráně. Nekonečný kopec s Áčkem a nádrží, kde se usmívá i pod kapucí a deseti vrstvami oblečení Honza, který vždycky ví, co zahřeje i v té nejmrazivěší vánici. Potom už jen schody jako do nebe a jsme tam. Jak řekla Soňa, před námi se rozestoupil pohled na “ úchavtné magické Dlouhé stráně “. Nádrž v sobě skýtala své kouzlo (minimálně kouzlo větru), vodní opar jako by tančil po hladině a my všichni si přáli dostat se pryč z toho omamného oparu.

Při sestupu s šátkem na hlavě vytahuji druhý gel a v dálce zahlédnu občerstvovačku a 2. check point na memory test (teď už nechybuji). Dostáváme čaj! V tu chvíli to by ten nejlepší čaj na světě jaký jsem kdy měla. Kombinace gel a čaj? V tu chvíli neřeším. Hlavně ať mi nedojde... Nájezd gelu lehce trvá a vše přichází až při seběhu z kopce, kde David křičí, že „Anička si po gelu připadá jako motorka“, dáváme ji prostor k seběhu!

Polední 4 km do cíle a mé další poprvé je tu – Křeče, hrůza všech závodníků. (V cíli se dozvím, že to je achiovka, co mě trápilo. „Štěstí, že nepraskla“.)

Najednou vidím cíl, je skoro na dosah, ale na dosah je i dno vodní překážky. Teď už je mi snad všechno jedno. Závěrečný šplh, běh v řece a cíl.

Na krk mi zavěšují medaili, ustřihují pásky, sbírají čip. Emoce přebíjí zima. Je všude kolem, ale i přesto všechno mě uvnitř hřeje pocit, jak se to zvládlo.

Startovala jsem s cílem skončit pod 4 hodiny (žádný BEAST jsem nikdy neběžela déle), v půlce mi ale došlo, že to byl hodně vysoký cíl. Nakonec dobíhám s magickým časem 4:44:40 na 39. místě v ženách. Nestydím se.

Jedno mi to dalo – MARATON příští rok dám – hlava je připravena a odolná (i vůči mrazu).