Závod mě pobavil už při registraci u samotného začatku, kde jsme si vybírali, za jak dlouho trať přibližne odběhneme. Název tipu bahnomil? „Tak to chceme být!“ Mysleli jsme, že jedeme jako tým, ale přihlásili jsme se jako jednotlivci :) Takže každý se válel v bahně sám za sebe.
Rodinná atmosféra doslova bublala v bahně a my byli od začátku příjemně překvapeni, jak vše probíhá hladce a pomalu si šli projít areál. „Překážky nechci vidět, nechám se překvapit.“
A pak už to bylo jako na běžícím páse, potkáte spoustu známých a najednou do startu zbývá posledních pár minut. „Těš se!“ volají známí, kteří běží letos již po páté. Vybíháme po třech a během chvíle jsem durch. Není místa, kde bych neměla zatím jen vodu, když sjedem na Trazanovi do místní řeky Ohře. Škrábeme se přes bahno zpět na trasu, která je plná diváků, najiždí adrenalin: „Teď musím dát všechno“. Chyba! Ručkování bylo doslova nad moje možnosti – nedosáhla jsem. Trestné kolo? „Beru.“
Netrvá dlouho a za chvíli máme všichni bahno všude. Na diváky to stříká a protože ferda svítí, nikomu to nevadí a chce být taky zablácen. Potápím se bahnem, válím se, plazím, ale nejlepší na tom je, že tu špínu si i užívám. Jen co vynořím hlavu a stihnu se rozkoukat, přichází další překážka, je to tu nasekané jedna za druhou. Pak přichází lehká běžecká část, brodění řekou, dvě jímky do kterých chce každý spadnout, (do druhé musí povinně), skluzavka, přeplavat Ohři a šup do cíle. Že to bylo krátké? Maraton to nebyl, ale potrápilo to stejně, což potvrdili i vyřízení kluci, kteří stratovali hned po mně.
Příští rok jedeme zase, ale tentokrát už jako tým!
